Stránka o vojnách, bitkách a osobnostiach histórie.

Březen 2008

Konečne to ide!

29. března 2008 v 12:55 | Odborník
No vytvoril som si novú stránku keďže na tú pred tým nešlo písať články (neviem prečo) ale to nevadí na tej novej toho moc nie je mám tam zatiaľ iba dva články a ešte som si tam ani nespravil rubriky a celkovo aj iné úpravy tam ešte porobím, ale základ je! Tak tu je link: www.historyofwar2.wgz.cz

Nová stránka

25. března 2008 v 23:10 | Nelson |  Úvod
Čoskoro bude hotová moja nová, kvalitnejšia (aspoň podľa mňa) stránka na webgardene. Ešte neviem, čo spravím s touto či si ju nechám alebo nie........no to je teraz jedno v každom prípade tu uverejním adresu keď bude hotová.

Isandhiwana

24. března 2008 v 16:16 | Odborník |  19. storočie
Isandhiwana predstavuje jednu z najväčších porážok imperializmu v 19.stor. Udalosti, ktoré sa tam odohrali, koloniálnym mocnostiam pripomenuli, že sa neoplatí podceňovať schopnosti domorodej opozície. Bojovníci zulskej národnosti, pôvodne zastrašení britskou palebnou silou, sa vzchopili a začali rýchlo postupovať proti líniám Britov, aby ich nakoniec v zúrivom boji muža proti mužovi porazili. Na sklonku 19.stor. prevládalo presvedčenie, že západný spôsob vedenia vojenských operácii nemá vo svete konkurenciu. Európske ríše ovládli väčšinu planéty od Afriky po Áziu. Dokonca aj v severnej Amerike sa dominantnou mocnosťou stala republika európskych osadníkov - Spojené štáty americké - ktorá sa zrodila po koloniálnych vojnách a po víťaznom zápase za nezávislosť. Na celom svete, všade tam, kde sa ukazovala nevyhnutnosť potlačovať miestny odpor, Európania nasadzovali delostrelectvo, pušky, guľomety a moderné tylové zabezpečenie. Domáce obyvateľstvo pri tom väčšinou nemalo inú možnosť, než sa brániť zbraňami z minulých storočí. No dve bitky zo sedemdesiatych rokov otriasli sebadôverou Európanov v samých základoch. V bitke pri Little Bighorne v júni 1876 podplukovník George A. Custer a jeho muži zo siedmeho pluku americkej kavalérie utrpeli drvivú porážku, keď sa pokúšali o útok na tábor indiánskeho kmeňa Siuxov. Custer, presvedčený o nadradenosti svojich mužov vyzbrojených puškami, nedal nič na odporúčania, aby pred vlastným útokom použil guľomety. Domorodí Američania mali totiž takisto pušky a nad Custerovými mužmi ľahko zvíťazili. Tri roky na to sa ešte väčšej tragédie dočkali britský vojaci, keď sa im pri rozširovaní britskej koloniálnej ríše postavili na odpor muži iba s oštepmi v rukách.
Málo dôvodov báť sa
Z dejín južnej Afriky je známe, že príchod Európanov a zaberanie území ich ozbrojenými silami bolo vlastne iba novou formou útlaku tých, ktorí tu žili celé storočia. Ešte predtým než sa v južnej Afrike objavili Briti a Holanďania, mnohé z miestnych národov totiž žili pod útlakom útočného kmeňa Zuluov, ktorí dobyli územia susedných kmeňov a vybudovali tu mocné kráľovstvo. V provincii Transvaal sa búrski (holandskí) osadníci dostali do sporu so zulským kráľom Ketčwajom. Spor sa týkal vlastníctva pôdy. Briti nároky Zuluov spočiatku podporovali, no keď sa Londýn pokúsil prevziať kontrolu nad Transvaalom, zmenila sa aj politická taktika Británie. Začala, naopak, obhajovať práva osadníkov s úmyslom dokázať, že je schopná ovládnuť celé teritórium sama a postaviť sa na odpor najmocnejšej domorodej skupine. Briti v decembri 1878 doručili kráľovi Kečwajovi ultimátum, pričom dopredu vedeli, že ho zulský panovník neprijme. Nasledujúci mesiac nastúpila britská armáda do boja proti Zuluom. Veliteľ britských síl v južnej Afrike lord Chelmsford viedol zoskupenie zložené z asi 5000 britských vojakov a 8000 domorodých bojovníkov. Dňa 11. januára 1879 s nimi vstúpil na územia zulského štátu. Jeho muži boli vybavení najmodernejšími zbraňami, a tak mal veľmi málo dôvodov báť sa nepriateľa, ktorý sa mohol brániť iba oštepmi a archaickými puškami. Z britských pušiek typu Martini-Henry bolo možné vypáliť 12 rán za minútu, pričom ešte ničivejšími prostriedkami boli guľomety typu Gatling či raketomety a delá. Ketčwaj síce mal početnú prevahu v podobe asi 40000 mužov, no ak by chcel proti modernej armáde uspieť, musel by sa so svojimi bojovníkmi čo najrýchlejšie dostať do priestoru prvého sledu britských jednotiek. Chelmsfordov plán predpokladal obsadiť veľkou kliešťovou operáciou centrum Kečwajovho kráľovstva, Ulundi. Preto rozdelil svoje sily do troch prúdov. Tým sa prirodzene oslabila jeho armáda ako celok. Chelmsford sa pohyboval v priestore stredného prúdu. Dňa 20. januára vybudoval so svojimi mužmi tábor v Isandhiwane, na úpätí hory výrazného tvaru, tzv. sedla, čo je geologický termín pre tvar veľmi podobný tejto súčasti jazdeckej výstroje. Prieskum ohlásil, že Zuluovia sa zhromažďujú v neveľkej vzdialenosti od Angličanov. Rozhodol sa o dva dni na úsvite stretnúť sa s nimi v boji. Bolo to osudné rozhodnutie. Chelmsford nechal v tábore polovicu svojich mužov - asi len 1700 vrátene 700 pešiakov z 24. pluku - a na čele druhej polovice sa vydal do bitky. Po boku jeho pochodu sa súčasne pohybovala veľká sila dvadsiatich tisícov Zuluov, ktorá sa neskôr ukrývala vo zvlnenom teréne asi 8 kilometrov od Isandhiwany.
Útok Zuluov
Zuluovia zaútočili v tvare polmesiaca, teda vo formácii nazvanej ˝rohy divého zvieraťa˝. Úlohu hlacných úderných hrotov v tomto bojovom rozostavení hrali jednotky na krídlach. Ak sa ich nepriateľovi, v tomto prípade Britom, darilo udržiavať hranicu svojho postavenia v odstupe od Zuluov, bolo ich postavenie bezpečné. Paľba britských pušiek a delostrelectva totiž znamenala pre Zuluov príliš veľké riziko. Jeden z britských delostrelcov opisoval účinnosť striel vypálených na Zuluov: ˝stále sa zvedavo obzerali lebo nevedeli odkiaľ prileteli strely a delostrelecké šrapnely. Granáty explodovali štyridsaťpäť metrov od nich a guľky z pušiek im lietali doslova okolo uší. Niet sa teda čo čudovať, keď sme priamo do ich stredu vypálili prvú salvu, nemali ani potuchy odkiaľ vlastne prišla a aj tí najstatočnejší sa vyľakali.˝ Výsledok paľby z britských pušiek Zuluov výrazne zastrašil. Hoci Zuluovia už aj sami mali pušky, ale nemali z ich používaním žiadne skúsenosti a často mierili príliš vysoko. V bitke pri Isandhiwane si Zuluovia vybudovali úkrytyv priehlbinách na okraji trávnatej planiny, rozprestierajúcej sa okolo hory. Rýchlo prišli na to, že keď sa britskí delostrelci stavajú za kanóny a chystajú sa vypáliť, musia zaľahnúť, aby sa čo najlepšie chránili pred delostreleckými granátmi. Ležiac v úkrytoch vydávali hlboké zvuky, pripomínajúce bzukot roja rozzúrených včiel. Potom velitelia každej skupiny vydali svojim mužom rozkaz vstať a pustiť sa do boja. Zuluovia začali postupovať krokom. Asi 120 metrov od postavenia britských jednotiek vyrazili bojový pokrik ˝Suthu!˝ a behom sa vrhli do útoku. Pohľad na nich bol desivý. Britskí vojaci sa v panike obrátili späť k svojmu táboru, no Zuluovia ich predbiehali a drvili ich zostavu. Vypukol neuveriteľný zmätok. Zuluovia obklopili každého vojaka, niekedy ich bolo toľko, že niektorí bojovníci sa k svojim obetiam ani nepretlačili. Vojaci bojovali statočne, rozdávajúc údery na všetky strany. Zúfalstvo tohto boja opísal jeden z bojovníkov kmeňa Zuluov: ˝Napadol som vojaka, ktorý bodákom prepichol môj štít. Keď sa ho snažil vytiahnuť, bodol som ho do ramena. Odhodil pušku, zovrel mi krk a zvalil ma na zem. Zdalo sa mi, že mi praskli oči. Aj keď takmer celkom zadusenému podarilo sa mi chytiť do ruky oštep a vraziť mu ho do hrude. Prevalil sa na bok a skonal. Z tela sa mi lial pot. Z toho ako ma ten statočný muž škrtil som sa celý roztriasol.˝ Obidve strany utrpeli veľké straty. V konečnej fáze boja sa prejavila početná prevaha Zuluov a zabezpečila im víťazstvo. Britskí vojaci, ktorí prežili bitku v tábore, sa snažili zachrániť si život útekom po ceste, vedúcej k rieke za horou Isamdhiwana. Zuluovia však horu obišli a odrezali im jedinú ústupovú cestu. Nezachránil sa nikto. Protivník dokonca neušetril ani tých, ktorí prosili o milosť. Zuluovia zmasakrovali viac ako 1200 belošských vojakov a ich spolubojovníkov z radov domorodcov. Straty Zuluov sa tiež pohybovali okolo tisícky mužov a mnohý boli ťažko zranení. Lord Chelmsford sa vrátil do tábora v noci no celú krutú pravdu o jeho porážke mu odhalilo až denné svetlo. Na vrcole svojej slávy sa britská ríša dočkala v očiach svetovej verejnosti zahanbujúcej porážky. Na sklonku toho istého roka sa Briti pomstili a Zuluov porazili. Udalosti pod horou Isandhiwana však boli predzvesťou ďalších krutých koloniálnych bojov v južnej Afrike.
Použitá literatúra: Rozhodujúce bitky dejín.
Autor knihy: Tim Newark

Caesarov triumf

24. března 2008 v 11:14 | Odborník |  Videá

Gaius Julius Caesar

24. března 2008 v 11:09 | Odborník |  Rímska ríša
Caesar bol nesporne najväčšou postavou rímskych dejín. V jeho osobe sa spájali vinikajúci vojvodca, obratný politik a prezieravý štátnik. Bol cieľavedomý, sebaistý a dôsledný. V roku 59 p. n. l. sa stal konzulom. Navrhol zákony o prídele pôdy bezzemkom a vojnovým vyslúžilcom, o rokovaniach v senáte sa museli vydávať správy na verejnosť, tým obmedzil senát. Po skončení úradu konzula dostal na starosť správu Gálie, čo mu umožnilo začať neskôr vojnu. Bojoval proti spojeneckým Galom, ale aj proti nepriateľským. Po podrobení Galie podnikol výpad na Germánov a Britov. No podmanené Galské kmene sa búrili, najväčšia vzbura vypukla v roku 52 p. n. l. , na jej čelo sa postavil Avernov Vercingetorix, ale bol porazený a neskôr zabitý. Zatiaľ čo v Galii Caesar víťazil v Ríme vznikali pouličné boje. Preto roku 56 p. n. l. zvolal konferenciu triumvirov. Jej výsledkom bolo zvolenie Pompeiusa a Crassusa za konzulov v roku o rok neskôr. Mali v Ríme nastoliť pokoj. Roku 54 p. n. l. zaútočil Crassus na Mezopotámiu ale prehral a bol zabití. Toto využilo Pompeius na prebratie moci v Ríme, bez Caesarovho vedomia. V roku 51 p. n. l. sa ich spor vyhrotil a o dva roky nato už Caesar tiahol na Rím. Tu stál kameň, na ktorom bolo napísané, že sa preklína a vyhlasuje za bohorúhača a otcovraha každý, kto ju prekročí s armádou smerom na Rím. Na tomto mieste sa Caesar spýtal vojakov či chcú ísť ďalej a oni chceli a predniesol svoj slávny výrok : " Kocky sú hodené ! " Touto akciou sa začína zánik republiky.

Tým činom začal Caesar občiansku vojnu. Chcel lepšie využiť Pompeiovo miesto v záujme rímskeho štátu. Keď Pompeius zistil čo sa deje, utiekol z väčšinou senátorov do Grécka. A tak Caesar roku 49 p. n. l. bez boja vošiel do Ríma. Potom porazil Pompeiovo vojsko v Hispánii a prijal nový titul diktátora. Za desať dní vydal rad zákonov na ktorý už mnohý čakali niekoľko desiatok rokov. Jedenásteho dňa sa vzdal tohoto titulu a stal sa konzulom a teda aj predstaviteľom Ríma podľa zákona. Až teraz sa vybral prenasledovať Pompeiusa. Ten ho najskôr porazil v bitke pri Épeire, ale potom ho Caesar porazil v bitke pri Farzale. Pompeius ušiel do Egypta, ale tam ho dal zabiť kráľ Ptolemaios XIII. Ten potom rozpútal Alexandrijskú vojnu ktorú však prehral, takýmto spôsobom pripravil Caesar pôdu pre novú provinciu. Na čelo Egyptského kráľovstva sa postavila Kleopatra.

Po tejto vojne pokračoval v prenasledovaní pompeiusových prívržencov.

Prišla však vojna s Bithýniou po ktorej Caesar poslal správu do Ríma : " Prišiel som, videl som zvíťazil som. " Po tejto vojne dokončil prenasledovanie pompeiusových stúpencov. V roku 46 p. n. l. oslávil štyri úspechy za víťazstvá nad Galiou, Egyptom, Farnakom a Jubom a o rok neskôr postavili jeho sochu medzi božských ochrancov Ríma. Po týchto bojoch prevzal všetku moc a stal sa pravým monarchom. Svoju moc plne využíval, aby zabezpečil vnútri ríše pokoj. Postaral sa o armádu, rímskej chudobe zabezpečil bezplatný prídel obilia a vytváral pre ňu pracovné príležitosti, udelil občianstvo gréckym lekárom a filozofom, podporoval remeslá a vydal kalendár. Tým sa stal nesmierne populárny, ale po roku 45 p. n. l. sa to začalo meniť. Keď sa chcel dať vyhlásiť za kráľa, bol zavraždený. Jeho vražda vyvolala nepokoje. Nakoniec sa senát rozhodol že vrahovia nebudú potrestaný a jeho reformy zostanú v platnosti. Preto mu usporiadali veľkolepí pohreb. Dedičom sa stal Gaius Octavian.

Yamato

23. března 2008 v 9:40 | Odborník |  Zbrane, vybavenie, technika.....
Japonsko, přesně ve stylu megalomanských projektů fašistických zemí osy, přistoupilo ke konci třicátých let ke stavbě třídy obřích bitevních lodí, kterým by se nemohla rovnat žádná stávající ani v blízké době stavěná loď spojenců, především USA. Ve velice přísném utajení byly vyprojektovány plány čtveřice lodí o standardním výtlaku 60 000 tun s děly zatím nepoužívané ráže 460 mm. První z lodí, po které byla třída pojmenována, byla Yamato, druhou Musashi a třetí projektovanou lodí byla Shinano (tato bitevní loď byla ke konci války přestavěna na letadlovou loď). Čtvrtá loď nebyla nikdy dokončena.
Yamato bola najväčšia bojová loď v histórii.
Hlavní výzbroj lodi Yamato tvořilo devět děl ráže 460 mm (18,1"/45) umístěných ve třech trojvěžích. Tato děla dokázala vystřelit náboj AP (armor piercing - protipancéř) o hmotnosti 1460 kg na vzdálenost 42 kilometrů. Každá věž měla hmotnost téměř 2 500 tun, což byla hmotnost některých torpédoborců. Sekundární výzbroj tvořilo 12, později pak jen 6 děl ráže 155 mm (6,1"/60) umístěných ve dvou troj-dělových věžích na přídi a na zádi. Dále pak 24 univerzálních (DP) děl ráže 127 mm (5"/40) a až 150 protileteckých kanónů ráže 25 mm ve trojhlavňových kompletech. Přes značné množství protiletecké výzbroje se tato ukázala ke konci války, kdy byla Yamato pronásledovanou lodí, jako málo účinná.
Ve výzbroji lodě byly také dva hydroplány - buďto E13A1 Aichi "Jakes" nebo F1M2 Mitsubishi "Pete". Jejich hangár byl umístěn na zádi, kdy byly také dva katapulty a jeřáb pro vyzdvižení z hladiny. Loď byla vybavena radarem.
Impozantní na lodích třídy Yamato byla také jejich pancéřová ochrana. Ta činila u bočního pásu 408 mm, na velitelské věži 500 mm a na čelech dělových věží dokonce 650 mm pancéře. Slabším místem, v jinak masivní ochraně, se ukázala paluba s pouze jedním pancéřovým pásem tloušťky 231 mm.
Loď Yamato byla poháněná 12 parními kotli Kanpon pohánějícími čtyři turbíny. Jejich výkon 150 000 koňských sil a šířka trupu okolo 36 metrů dovolovaly lodi plout pouze rychlostí 27 uzlů (lodě Iowa dosahovaly rychlosti 33 uzlů), ale i to byla pro tento kolos rychlost dostačující.Yamato byla uvedena do služby jen týden po započetí války v Tichomoří a sloužila pod velením admirála Isoroku Yamamota jako vlajková loď tzv. Kombinované flotily císařského válečného námořnictva. V průběhu roku 1942 strávila většinu času v centrálním Pacifiku jako součást obranného svazu bránícího ostrovy s japonskými základnami v této oblasti. V prosinci 1943 byly zasažena torpédem z americké ponorky USS Skate (SS-305) a do dubna 1944 byla opravována. Při těchto opravách jí byla doplněna další protiletecká výzbroj. Po skončení oprav se v červnu zapojila do bojových akcí ve Filipínském moři a v září ze zúčastnila bitvy o záliv Leyte. Následně ostřelovala děly hlavní baterie konvoj eskortních letadlových lodí a torpédoborců u ostrova Samar.
Při bitvě v Leytském zálivu utržila Yamato menší poškození a byla převelena zpět do Japonska, aby se podrobila opravám. Tam dorazila v listopadu 1944 a zimu strávila na tamější základně. V březnu 1945 byla napadena americkými palubními letouny, ale byly jí způsobeny pouze menší škody. Jak pokračovaly boje u ostrova Okinawa a americké jednotky se chystaly na vylodění, byla Yamato pověřena vést svaz lodí v sebevražedné misi "TenGo". Japonci již viděli, že nejsou schopni přímého boje proti americkým svazům, které byly v jasné převaze a proto bylo rozhodnuto zničit alespoň jejich invazní jednotky. Jak již bylo uvedeno, jednalo se o sebevražednou misi a proto byla Yamato vybavena palivem pouze "na cestu tam". 7. dubna 1945, stále ještě přibližně 200 mil od Okinawy, byla Yamato napadena velkým počtem amerických palubních letounů a po zásazích 11-13 torpédy a nejméně 7 pumami potopena.
Technicko-Taktická Data:
Celková délka262,8 m
Šířka36,88 m
Ponor10,4 m
Výtlak standardní65 000 t
Výtlak maximální71 659 t
Výzbroj
9 x 460 mm (18,1"/45)
12(později 6) x 155 mm (6,1"/60)
12(později 24) x 127 mm (5"/40) DP
150 x 25 mm AA
4 x 13 mm AA
Pancéřování
- boční pás408,9 mm
- pažení299,7 mm
- paluba231 mm
- čela věží650 mm
- velitelská věž500 mm
Max. rychlost27 uzlů
Pohon12 kotlů Kanpon
4 parní turbíny Kanpon
Výkon150 000 ks
Lodní šrouby4
Zásoba paliva?
Akční rádius7 200 nám. mil při 16 uzlech
Posádka2 800 mužů
Zařazena do služby16. prosince1941
Vyřazena ze služby / potopena7. dubna 1945
Tak je (bola) to vážne veľká loď.

Sparta

22. března 2008 v 18:49 | Odborník |  Staroveké grécko
Sparta

Sparta bola spočiatku jednoduchým mestečkom s roľníckym a pastierskym obyvateľstvom. Neskôr sem vpadli Dórovia a tí si ju podrobili. Dórovia boli bojovný indoeurópsky kmeň, ktorý v 12. storočí napriek nižšej úrovne civilizácie, porazil vyspelých Mykénčanov ( alebo Achájcov ) rovnakého pôvodu. Dočasné oslabenie Achájcov po Trójskej vojne a ich slabšie bronzové zbrane proti dórskym železným malo rozhodujúci vplyv na víťazstve Dórov a ich expanzii po celom Peloponéze. Dórovia v podrobenej Sparte zaviedli systém spoločenského rozvrstvenia. Najvyššou vrstvou sa stala kasta spartiatov. Tú tvorili dobyvatelia mesta Dórovia. Stredné postavenie v spartskej spoločnosti tvorili perioikovia, obyvatelia okolia mesta, ktorí sa v dobe dobýjania Sparty postavili na stranu Dórov. Na najnižší stupeň sa dostali pôvodní obyvatelia a nazývali sa heilotmi. Všetku moc a práva mali iba spartiati. Len oni mohli byť volení, aby vládli a spravovali mesto. Spartiati mohli nosiť zbraň, ale ostatné vrstvy nie. Perioikovia mali za svoju lojálnosť uznanú istú formu slobody, ale bez akejkoľvek možnosti vládnuť a dostať sa do štátnych úradov. Zaoberali sa výrobou: remeslami, obchodom, poľnohospodárstvom. Heiloti boli bezprávni otroci.
Člen spartskej spoločnosti bol celoživotne viazaný svojim stavom, ktorý bol nezmeniteľný. Z toho dôvodu boli zakázané manželstvá medzi osobami pochádzajúcimi z rôznych tried. Porušenie zákona sa prísne trestalo. Paradoxom bolo, že na 10 000 vládnucich spartiatov pripadalo 100 000 perioikov a 200 000 heilotov.
Celý spoločenský život v Sparte bol tvrdý pre všetky vrstvy. Ak spartiati zistili na novorodenom synovi nedostatky, ktoré by mu v budúcnosti bránili stať sa plnohodnotným bojovníkom, zabili ho. Od šiestich rokov chlapcov zobrali cvičili so zbraňami. Za priestupky ich čakal tvrdý trest. Boli pripravovaní na všetky možné okolnosti boja a cvičenie malo až drastický charakter.

Krátko o Thermopylách

22. března 2008 v 18:45 | Odborník |  Staroveké grécko
V staroveku prímorský priesmyk v ktorom sa za tretej grécko-perzskej vojny v roku 480 pred n.l. bránilo proti perzskej presile 300 Sparťanov a 700 bojovníkov z boiotských Thespií. Zradou Efialtovou sa im Peržania dostali do tylu a všetkých ich pobili.

Leonidas zobral svojich najlepších 300 mužov akože na prieskumné cesty po krajine, ale v skutočnosti išiel bojovať proti Peržanom. 300 mužov!!! Viete si predstaviť čo to je v porovnaní s 20 000-covou armádou Peržanov? Žalostne málo. Ale ak máte odhodlanosť, túžbu, nemáte strach a chcete si zachovať česť, je vám to jedno a bojujete aj za cenu, že padnete a ste už jasne porazení. Sparta sa nevzdávala až do úplného konca. Mali prichystanú vynikajúcu taktiku. Bolo ich síce len 300, ale našli si miestečko, kde budú bojovať: Termopyly (gr. "Teplé brány"). Bola to úzka cesta, z jednej strany lemovaná nepriechodnými horami, z druhej strany boli močiare a more. Sparťania sa hrdinne bránili a odolávali svojou vynikajúcou taktikou, dovtedy, kým ich nezradil malý, hnusný, odporný zradca Efialtés, ktorý prezradil Peržanom tajný chodník cez hory, ktorým sa dostali za chrbát Sparťanov, a to len za cenu obyčajnej rozkoše a sexu s krásnymi ženami z Perzie. V nasledujúcom boji všetci Sparťania zahynuli. Bojovali veľmi statočne až do úplného konca. V nasledujúcej bitke o rok neskôr túto krutú porážku Peržanom vrátili aj s úrokmi.
ako je uvedené v úvode mal len 300 mužov, ale po ceste sa k nim pripojili ďalší. Ale tí nehrali významnú úlohu v tej bitke pretože neboli to skutoční vojaci nemali taký výcvik ako sparťania.
Veď kto sa vyrovnal sparťanom??? Iba ak Rimania a Macedónci, ktorí Grécko dobyli. Najprv ho dobyli Macedónci až potom Rimania, ale v tejto časti dejín Grécka nemám taký prehľad.

Bitka o Tarawu

21. března 2008 v 20:11 | Odborník |  Videá

Sherman tank

21. března 2008 v 15:52 | Odborník |  Videá

SS v akcii

21. března 2008 v 15:47 | Odborník |  Videá

Tanky v Prvej svetovej vojne

21. března 2008 v 15:44 | Odborník |  Videá

Ruské delostrelectvo

21. března 2008 v 15:39 | Odborník |  Videá

Vietnam 1969

21. března 2008 v 15:36 | Odborník |  Videá

Delostrelectvo (Wikipédia)

21. března 2008 v 15:29 | Odborník |  Zbrane, vybavenie, technika.....
Delostrelectvo alebo artiléria (z francúzkeho artillerie) je zložka vojsk vyzbrojená hlavne delami alebo raketometmi.
Delostrelectvo sa vyčlenilo spomedzi ostatných druhov vojsk takmer okamžite po vzniku prvých ťažkých strelných zbraní v priebehu 14. storočia. Bolo to najmä kvôli špecifickej obsluhe, preprave, využitiu aj účinkom delostreleckej paľby. V boji sa delostrelectvo sústreďuje hlavne na palebnú podporu iných druhov vojsk.
Tento kratučký článok som našiel na wikipédii. Bohužiaľ nič lepšie som nenašiel.

155 mm samohybná kanónová húfnica Himalaya

21. března 2008 v 15:26 | Odborník |  Zbrane, vybavenie, technika.....

Slovenská húfnica Himalaya

Takticko technické údaje
Zbraň:
Kaliber:
155 mm
Dĺžka hlavne:
45 cal.
Munícia:
40 granátov a 40 nábojok
Maximálny dostrel:
39,6 km
Minimálny dostrel:
5,6 km
Kadencia strelby:
6 rán v prvej minúte
Udržateľná kadencia streľby:
5 rán za minútu
Nabíjanie granátov a nábojov:
automaticky
Odmer:
360°
Námer:
+70/-3,5°
Vozidlo:
Dĺžka:
11405 mm
Šírka:
3600 mm
Výška:
3560 mm
Celková hmotnosť vozidla:
42600 kg
Priechodnosť zákopu:
2600 - 2800 mm
Priechodnosť kolmej steny:
850 mm
Max. uhol stúpania:
46%
Max. uhol bočného náklonu:
32,5%
Maximálna rýchlosť:
60 km/h
Kapacita nádrží:
705 l
Svetlá výška:
400 mm
Brodivosť:
1400 mm
Dojazd:
480 km
Posádka:
4 muži

Delostrelectvo

20. března 2008 v 20:39 | Odborník |  Zbrane, vybavenie, technika.....
Delostrelectvo bolo od jeho vytvorenia ničivou zbraňou. strieľalo na veľké vzdialenosti a jeho sila bola ničivá. prvé delá nestrieľlali na príliš veľké vzdialenosti, ale postupne sa zdokonalovali a v Druhej svetovaj vojne už boli naozaj ničivé. viac vám už povedia nasledujúce obrázky.
To hore je pekný kúsok....... Aj lode sa neraz využívali ako delostrelectvo, keďže mali vlastné kanóny. Využívali sa hlavne v 2. svetovej vojne pri americkom bombardovaní ostrovov ako : Tarawa, Okinawa, Iwo Jima.......na bombardovanie sa minulo obrovské množstvo delostreleckých granátov, doslova tony.
Ďalej som sem dal aj obrázky staršieho delostrelectva....
Na dvoch predchádzajúcich obrázkoch sú francúzsky delostrelci........
Delo z Občianskej vojny (v Amerike) konkrétnejšie podľa uniforiem som usúdil, že je to delo vojakov Únie(o občianskej vojne v USA napíšem ťiež niečo .......snáď) :-)
Mám tu obrázky aj moderného delostrelectva, ktoré je predovšetkým oveľa presnejšie.
Tak to by bolo odomňa asi všetko. Moc som toho nepovedal, ale ešte snáď najdem aj odbornejší článok o delostrelectve, ktorí sem dám. ak nájdem pochopyteľne..... :-)

Americká vojna za nezávistlosť, časť 2

20. března 2008 v 19:53 | Odborník |  16.-18. storočie
Když jsme opustili George Washingtona a milice třinácti vzbouřených kolonií na severoamerickém kontinentě, nevypadalo to s nimi zrovna dobře. Dobře organizovaná a vycvičená britská armáda dokázala zahnat mnohdy ne více než ozbrojené farmáře na útěk, a v zimě roku 1776-1777 se blížila k hlavnímu městu vzbouřenců - Philadelphii. Výhodou i nevýhodou událostí, které se udály před více jak 200 lety je, že víme dobře, jak to dopadlo. Jak je tedy možné, že červenokabátníci, jejichž bodákový útok tolikrát obracel vzbouřence na útěk, nakonec prohráli ? Šest let v rozmezí 1777-1783 změnilo tvář světa navždy, a my se nyní podívame, jak k tomu došlo.
Rok 1777 zastihl Howa a jeho vojáky v New Yorku, kam byl donucen se stáhnout po partyzánských útocích v zimě na přelomu let 1776 a 1777. Spolu s ním hrozila americkým kolonistům i armáda Guye Carltona z Kanady. Vzbouřenci se ocitli v kleštích, které ale pro rozpory mezi veliteli a špatnou komunikací nedokázaly sevřít své smrtící čelisti.

Pád Philadelphie

Howe měl cíl pro tento rok jasný - obsadit Philadelphii, sídlo revoluční vlády. Nikam ale nepospíchal, chystal síly a tak k postupu vyrazil až v létě, kdy se se svými 11 tisíci muži nalodil a vydal se po moři k zálivu Chesepeake, kde se po měsíci, v srpnu 1777, vylodil. Zatímco se vojáci vzpamatovávali z nepříjemné cesty, postavil se jim do cesty k Philadelphii George Washington s 11 tisíci muži. 11. září se obě armády střetly u Brandywine Creek. Američané byli zatlačeni zpět, neschopni odolat britskému útoku na bodáky a křídelnímu obchvatnému manévru. Vyčerpaní Britové ani tentokrát nepronásledovali ustoupivší jednotky, nic jim však nestálo v cestě do Philaldephie. Kontinentální Kongres znovu opustil město, a to bylo 26.9.1777 obsazeno Brity.
George Washington se pokusil o další výpad, když 4.10.1777 napadl britský tábor u Germantownu, ale neuspěl a byl nucen se stáhnout a odrážet výpady Britů. Nakonec se v prosinci utábořil ve Valley Forge, zhruba 30 kilometrů od Philadelphie, na místě, které se mělo stát jeho táborem na celých 6 měsíců. Drsné podmínky panující v zimě roku 1777-1778 stály život více jak 2500 mužů z Washingtonovy desetitisícové armády, ale navzdory tomuto strádání opustila na jaře armáda tábor v dobrém stavu, zejména díky výcviku podle nejmodernějších pruských metod, které zde zavedl baron von Steuben.
Na stav vojáků měla ale kromě pruského výcviku vliv také jedna zpráva o událostech, které se odhrály dále na sever.

Pád Ticonderogy

Generál John Burgoyne velel v roce 1777 armádě, která měla ve svém tažení z Kanady za úkol obsadit prostor řeky Hudson a Lake Camplain, aby tak odřízla Novou Anglii od zbytku amerických kolonií. Burgoyne měl vyslat deset tisíc mužů směrem na Albany - New York, zatímco další dva tísíce měly pochodovat údolím řeky Mohawk a spojit se Burgoynem v Albany.
Burgoyne vyrazil v červnu a s na počátku července se mu podařilo dobýt Fort Ticonderoga. Poté vyrazil směrem na Hubbardton a Fort Edward na řece Hudson. Cestou se ale dostával do rostoucího tlaku vzbouřeneckých milicí, a když se pokusil získat zásoby, byl jeho oddíl u Freeman's Farm 7.10.1777 napaden a zdecimován. Burgoyne tu ztratil na 600 mužů. Mezitím St. Leger obklíčil Fort Stanwix (polovinu jeho sil tvořili indiáni pod velením Josepha Branta). Kolonisté spolu s dalšími indiány se pokusili obklíčení pevnosti prolomit, byli ale přepadeni a bitvě u Oriskany poraženi. Druhá záchranná expedice pod velením Benedicta Arnolda už byla úspěšnější, St. Leger zrušil blokádu a stáhl se zpět do Kanady.

Pohroma u Saratogy

Burgoynova armáda, redukovaná na sotva šest tisíc vojáků, se znovu vydala na pochod, velitel byl rozhodnut probít se k Albany. Do cesty se mu tentokrát postavily jednotky generála Horatia Gatese, který se svými 8000 muži zakopal asi 16 kilometru jižně od Saratogy. Burgoyne se pokusil obejít Američany po křídle, ale byl objeven a došlo k první bitvě. Situace nebyla dobrá, ale Burgoyne doufal v pomoc Howeho armády z New Yorku. Howe toho času ale, jak už víme, směřoval se svými vojáky do Philadelphie. Burgoyne neuspěl ani v druhé bitvě u Saratogy, a když jeho mužům došla munice i síly k boji, Burgoyne a jeho muži 17.10.1777 kapitulovali. Čekalo je dlouhé zajetí, z nehož se roku 1782 vrátila jen čtvrtina, sotva 1500 mužů. Porážka u Saratogy byla důležitým zvratem v této válce - otřesená sebedůvěra jednotek G. Washingtona po porážce a obsazení Philadelphie byla zpět, navíc porážka pomohla Francii k rozhodnutí vstoupit do války proti Velké Británii. Britům se válka poprvé výrazně zkomplikovala.
Se vstupem Francie do války se změnila situace nejen na severoamerickém kontinentě, a tak bylo třeba sáhnout k personálním změnám. Howe, stejně jako Burgoyne odpovědný za porážku u Saratogy, byl v květnu 1778 nahrazen generálem Clintonem, a ten se rozhodl stáhnout se z Philadelphie zoět do New Yorku, který byl vystaven francouzskému nebezpečí z moře. Washingtonovy vojáci Brity pronásledovali a střetli se v poslední velké bitvě na severu, 28.6.1778 u Monmouthu. Britové ale obratným ústupem 4000 amerických vojáků odrazili a stáhli se do New Yorku. Američané se utábořili na White Plains severně od New Yorku, a tak se obě armády ocitly na stejném místě, kde se utkaly o dva roky dříve.

Francie a Španělsko vstupují do války

Francie ještě v prosinci 1777 uznala americkou nezávislost a 6.2.1778 podepsala s američany alianční smlouvu, aby si tak pojistila, že američané nepodepíší separátní mírovou smlouvu, a když se v červnu 1779 postavilo na stranu amerických kolonií i Španělsko, byla do té doby nezpochybnitelná britská námořní nadvláda v této oblasti silně ohrožena. Britové do té doby disponovali stovkou řadových lodí, které sloužily převážně k přepravě vojáků a zásob ze starého kontinentu do Nového světa, i když stav stárnoucích lodí již byl více než nedostatečný, za tichého přihlížení prvního lorda admirality Lorda Sandwiche. V roce 1780 pak do války vstoupilo i Holandsko, které, stejně jako Francie a Španělsko, do té doby vzbouřence tiše podporovalo, hlavně po finanční stránce. Všechny země doufaly v oslabení moci Velké Británie, její král, Jiří III. odmítl potlačit vzpouru v koloniích dalšími vojáky na pevnině, ale naopak doufal, že námořní blokádou, likvidací přístavů, lodí a měst podél pobřeží vyprovokuje síly stále věrné britské koruně k potlačení povstalců a navracení kolonií pod britskou vládu.
Kontinentální Kongres nechtěl nečinně přihlížet nadvládě Britů nad americkými vodami, a již v roce 1775 odsouhlasil vytvoření malého kontinentálního námořnictva, které mělo být využito zejména pro narušování britských obchodních cest. Když John Paul Jones zajal 24. dubna 1778 HMS Drake, stal se prvním hrdinou amerického námořnictva.
Nelze očekávat, ze vstup Francie a Španělska do války proti Velké Británii byl jen projevem sympatií k americkým kolonistům a jejich ideálům, naopak, Španělé odmítli uznat samostatnost kolonií už jen proto, že by tím dávali nedobrý příklad španělským koloniím dále na jihu amerického kontinentu. Cílem Francie bylo získat na Velké Británii některá území v Karibiku, Španělsko zase chtělo obsadit Gibraltar a Minorku, ztracené v roce 1704. Gibraltar byl obležen celé tři roky, ale dobýt se jej nepodařilo. Britská posádka dostala potřebné zásoby poté, co admirál sir George Rodney porazil Španěly v lednu 1780 a Britům se podařilo udržet až do konce. Francouzko-španělská vojska uspěla na Minorce, která padla 5.2.1782 a zůstala Španělsku i po válce.
Pro naše vyprávění jsou ale rozhodující události, které se odehrály na americkém kontinentě, takže se vrátíme zpět, tentokrát do teplých vod Karibiku. Tam se v následujících letech odehrálo několik důležitých střetnutí, kdy v dubnu 1782 flotila admirála Rodneyho porazila Francouze pod velením Admirála de Grasse a definitivně tak vzala Francii a Španělsku naději na získání Jamaiky. Naopak španělský guvernér Luisiany Bernardo de Gálvez uspěl při obsazování britské námořní základny v New Providence na Bahamách, výraznějších úspěchů už se ale obě země nedočkaly, naopak mírovou smlouvou z roku 1783 se vše v Karibiku vrátilo ke stavu před vypuknutím konfliktu. Jinak tomu ale bylo s východní a západní Floridou, kterou Gálvez taktéž vydobil na Britech v letech 1779-1781, a toto území pak zůstalo Španělsku.
Aktivita Španělů a Francouzů v této oblasti jasně ukazuje, proč se Britové rozhodli upustit od boje na severu, a přesunuli se blíže na jih. Zároveň s posílením své námořní síly v oblasti doufali v pomoc loayalistů z jižních kolonií.

Boje na jihu

Již 29.12.1778 se expediční jednotky Clintonovy armády přesunuly z New Yorku do Georgie a obsadili Savannah. Pokus Američanů a Francouzů o její znovuzískání 9.10.1779 selhal, a Clinton dále pokračoval v ofenzívě. 12.5.1780 obsadil Charleston, největší přístav a město na jihu a otevřel si tak cestu k jeho podmanění. Zbytky kontinentální armády se stahovaly do Severní Karolíny, ale byly napadeny jednotkami pod velením podplukovníka B. Tarletona a poraženy u Waxhavs 29.5.1780. Tím americký odpor v oblasti zkolaboval, a boj dále vedly jen různé oddíly místních milicí. Clinton ale předal velení Cornwallisovi a spěchal zpět na sever, kde New York ohrožovaly početné francouzské síly v čele s hrabětem z Rochambeau.
Zatímco velení nad britskými jednotkami převzal Cornwallis, Horatio Gates, vítěz od Saratogy dorazil, aby znovu zorganizoval americké síly. 16. srpna 1780 došlo k bitvě u Camdenu, kde Američané utrpěli jednu z nejtěžších porážek celé války. Cornwallisovi se otevřela cesta do Severní Karolíny, ale jak už to tak bývá, vojenská štěstěna je vrtkavá. 7.10.1780 bylo křídlo jeho armády poraženo v bitvě u Kings Mountain, a Tarleton, vítěz od Waxhavs byl poražen v bitvě u Cowpens 17.1.1781 americkým generálem Danielem Morganem. Generál Nathanael Greene, který nahradil poraženého Gatese, pokračoval v taktice vyčerpávajících bitev, ve kterých taktické vítězství bylo vždy na straně Britů, ale ze strategického hlediska nedosáhli Britové ničeho. Slavným se stal generálův výrok - "Budeme bojovat, budeme poraženi, ale vzchopíme se a budeme bojovat znovu!". Neschopen definitivně porazit Greenovu armádu, přesunul se Cornwallis na sever do Virginie.

Cornwallis se vzdává v Yorktownu

V březnu 1781 byl generál Lafayette určen G. Washingtonem k obraně Virginie, a ten, zatímco sbíral další posily, obratně manévroval v sérii menších střetnutí s Cornwallisem. Ani tentokrát nemohl Cornwallis svého soupeře zničit, a tak odtáhl. V květnu 1781 se setkal s vojsky pod velením Arnodla, které vyslal Clinton na jeho podporu, nedaleko Richmondu. Clinton chtěl vybudovat bezpečnou základnu, a rozkázal Cornwallisovi opevnit se v Yorktownu a hlídat přístupy k moři v zálivu Chesepeake. Rochambeau požádal de Grasse, aby poslal svou flotilu do Chesepeake, zatímco G. Washington pochodoval se sedmi tisící Francouzi a Američany k Yorktownu. Tam se setkal s de Grassem, s jeho 28 loďmi a 4000 vojáky. V září se Hood pokusil vylákat Francouze s 19 loďmi, ale v bitvě v zálivu Chesepeake byl poražen a stáhl se zpět k New Yorku, ponechávajíc za sebou 6000 Britů, kteří čelili 16 tisícům vojáků z řad Američanů a Francouzů. 28.9.1781 začalo obléhání Yorktownu, druhého dne se Cornwallis stáhl z vnějšího opevnění a od 9. října byl pod téměř nepřetržitou palbou. Pokus o evakuaci přes řeku zhatilo špatné počasí, a tak se 19. října zbývající tři tisíce mužů poté, co jim došla munice, vzdaly.

Mír

Ačkoliv v New Yorku bylo stále na 30 tisíc britských vojáků a válka na moři pokračovala, král v Londýně ztrácel půdu pod nohama. Lord North, předseda vlády, v březnu 1782 resignoval a v dolní sněmovně parlamentu odhlasovali v dubnu 1782 konec války v Americe. Předběžné mírové dohody byly podepsány v Paříži 30.11.1782, formální konec války ale nastal až s podpisem Pařížské smlouvy dne 3.9.1783, americký Kongres pak tuto smlouvu ratifikoval 14.1.1784. Poslední britské jednotky opustili New York 25.11.1783. Britové Američanům podstoupili i území Indiánů mezi Apalačským pohořím a řekou Mississippi. Indiáni tuto dohodu nepříliš nadšeně stvrdili v sérii smluv, ale i tak se brzy stala tato oblast místem mnoha bojů mezi Američany a Indiány.
Válka za nezávislost stála dle odhadů život zhruba 25000 amerických kolonistů, 8000 z nich zemřelo v boji, dalších 9000 na nemoci, a 8000 zemřelo v britském zajetí.
Brity kromě ztrát na životech a vojenské cti stála válka i 80 milionů liber, s čímž si ovšem britská ekonomika dokázala poradit. Naopak pro Francii, kterou válka stála kolem 56 milonů liber, to znamenalo další zadlužení, a pokus zvýšit daně nakonec vedl k francouzské revoluci v roce 1789. Američany stála válka kolem 150 milionů dolarů, převážně z půjček od Francie a Holandska, splacené v devadesátých letech 18. století.


Zhodnocení

Rebelie 13 amerických kolonií proti útlaku a clům Velké Británie se rozhořela v boj, který nakonec vedl k nezávislosti těchto kolonií a posléze k vzniku USA, země, která se v 20. století stala dominantou světové politiky, hospodářství i vojenské síly. Na konci století osmnáctého tomu ale ještě nic nenasvědčovalo, kolonie byly roztříštěné, bez jednotného vedení, a mladičké Spojené státy čekala sotva za sedmdesát let další krvavá válka, ve které proti sobě opět stáli občané téže země. Ano, píši úmyslně "téže země" a pochopitelně mám na mysli válku Severu proti Jihu, protože jako v letech 1861-1865, i v letech 1775-1783 proti sobě stáli mnohdy lidé, kteří spolu ještě do nedávna sdíleli tutéž zemi a tytéž ideály. Přesto je dějiny dokázaly dvakrát postavit proti sobě. A dvakrát u toho byla Francie, i když v té první válce hrála přeci jen významnější roli. Bez pomoci Francie by americké kolonie asi samostatnost nikdy nezískaly, i když jim mnohé hrálo do karet - britské zásobovací kolonie a vůbec vedení války přes Atlantický oceán, to znamenalo dva měsíce zdržení, velkou zátež pro logistiku a finance, stejně jako pro vojáky samotné. Navíc boj tak daleko od domova, naopak na území, které nepřítel dobře znal, a kde měl jak zásoby, tak další síly pro případný boj, kde mohl snadno vést přepady a partyzánskou válku, to vše se podepsalo na britském neúspěchu. Občas bylo na vině i soupeření britských velitelů, věc, která pokud nevede přímo ke zkáze, tak obvykle zbytečně stojí životy mnoha vojáků (soupeření Žukova a Koněva v cestě na Berlín je toho důkazem). Dalším trumfem vzbouřenců byla právě ona roztříštěnost kolonií, absence center, takže na rozdíl od Evropy ani po pádu New Yorku, Philadephie, Richmondu a dalších měst kolonisté svůj boj nevzdali. Britové navíc neměli dost sil, aby mohli zároveň bojovat a ještě udržovat okupační posádky, navíc snaha udržet na své straně Loayalisty jim nedovolila nasadit tak tvrdá opatření, jako známe ze Skotska nebo Irska, najímat místní Indiány nebo otroky, ani nemluvě o německých žoldnéřích. Kolonisté obratně využili své krajiny a byť mnoho bitev prohráli, podařilo se jim zasadit dve citelné rány, které nakonec válku rozhodly - u Saratogy a u Lexingtonu. Nakonec kolonisté bojovali jistě za víc, než britští červenokabátníci - bojovali za svou svobodu, za své rodiny a za svou zem. A tento sen, zaplacený krví mnoha z nich, se stal v roce 1783 skutečností. Tato svoboda pak postupně strhla další země na americkém kontinentě, které se postupně osvobodily od nadvlády francouzské, španělské a portugalské, některé proto, aby se později staly dalšími státy Spojených států amerických, některé proto, aby s nimi bojovaly, ale to už je jiný příběh. Na závěr bych uvedl citát, který Jeremy Black pronesl k osudové bitvě u Lexingtonu : "Bylo to největší ponížení pro britskou armádu až do pádu Singapuru v roce 1942".
Autor: Radek Havelka
Zdroj: www.valka.cz

Americká vojna za nezávistlosť, časť 1

20. března 2008 v 19:40 | Odborník |  16.-18. storočie

Příčiny konfliktu

Když Sedmiletá válka, která zasáhla jak Evropu, tak i Asii, Afriku a Ameriku, skončila a smlouvou z Paříže z roku 1763 byl uzavřen mír mezi Velkou Británií, Francií a Španělskem, byla Velká Británie na vrcholu své moci v Severní Americe. Francie byla výrazně oslabena, a oblast Nové Francie přešla pod správu Velké Británie. Rychle rostoucí americké kolonie se tak mohly těšit ze svobody a bohatství, které nebylo ohrožováno zahraničními vlivy. Z půl milionu osob v roce 1713 se počet obyvatel severoamerických kolonií rozrostl na 4 miliony v roce 1775, a mnozí z těch, kteří sem přicházeli nebo se zde již narodili, cítili větší vazby k místním autoritám, než k těm za mořem ve Velké Británii.
Sedmiletá válka ale nepřinesla jen vyřešení situace mezi francouzskými a britskými koloniemi v Americe, ale stála obě evropské velmoci také obrovskou sumu peněz. Britové chtěli, aby zámořské kolonie nesly tíhu nákladů na udržování britských jednotek na jejich území. V roce 1764 tak byla zavedeno clo na cukr (Suger Tax, ačkoliv doslovně přeloženo jako daň, přikláním se k výrazu clo, protože to lépe odpovída smyslu poplatku), dovážený do Ameriky ze zbytku britského impéria, z tohoto cla měly být hrazeny náklady na americkou obranu. Výnos ale nebyl dostatečný, a tak ještě téhož roku následovalo zavedení poplatků ze všech právních transakcí a z novin (Stamp Act). Kolonisté ale se zavedením těchto poplatků nesouhlasili a roku 1766 se sešli zástupci 9 kolonií, kteří se shodli na tom, že žádné další daně a poplatky nebudou přijaty bez předchozího schválení kolonisty. Vypukly nepokoje a výběrčí daní byli napadáni. Nakonec byly tyto poplatky odvolány, ale krátce nato byla pro nedostatek financí zavedena další daň z dovozu čaje, skla, papíru, barev, tedy surovin, které kolonisté potřebovali především, a tak zavedení nové daně vedlo k dalším nepokojům. Britové posílili své posádky, a když se nepokoje dostaly v roce 1770 do Bostonu, vojáci zahájili palbu do rozhořčeného davu. Bostonský masakr si tehdy vyžádal životy pěti lidí. V roce 1773 byl v témže městě naházen čaj z britského monopolu naházen v přístavu do moře jako gesto odmítající britský daňový systém. Bostonský přístav byl uzavřen a výhodné obchodní koncese byly převedeny na Quebec z nedávno podmaněného francouzského teritoria. V koloniích to vřelo.

První jiskra ve skladu výbušnin

Když v noci na 18.4.1775 generál T. Gage, vrchní velitel britských jednotek v Americe, vyslal jednotku o síle 700 mužů obsadit sklad zbraní munice v Concordu, netušil, že začíná první bitva, které povede ke ztrátě severoamerických kolonií. Vojáci narazili na zalarmováné ozbrojence z řad kolonistů, kteří vojáky napadli. Původních 77 kolonistů brzy doplnili další, a tak v postupu na Concord 19.4.1775 stálo v cestě britským vojákům na 500 kolonistů. V nastále bitvě byli britští vojáci donuceni k ústupu zpět směrem k Bostonu a museli čelit tisícům vzbouřenců, kteří je podél cesty napadali. Pouze včasný příchod britských posil zabránil naprosté katastrofě, jedno ale bylo jisté - to už nejsou občanské nepokoje, to je válka.
Kolonisté se stáhli k Bostonu a obklíčili tamní britskou posádku. Britové ale poslali posily po moři, a tak zanedlouho dorazilo 4500 britských vojáků v čele s generálem Williamem Howem, který 17.6.1775 zahájil útok s cílem prorazit blokádu. V bitvě u Bunker Hillu byli sice kolonisté zatlačeni, ale britské jednotky ztratili více jak 1000 mužů - 40% útočících vojáků, a stahující se kolonisté tak nebyli pronásledováni. Blokádu se nepodařilo prolomit, britské jednotky utpěli citelný zásah. Howe nahradil Gageho na postu vrchního velitele britských jednotek.

George Washington přichází

V červnu 1775 zvolil Kontinentální Kongres bohatého viržinského plantážníka George Washingtona do čela koloniální milice. Washington dorazil k Bostonu, aby převzal řízení operací a pomohl sestavit Kontinentální armádu. Washington si byl vědom nedostatečného zásobování své armády, a tak požádal o další zdroje. Terčem kolonistů se staly zejména sklady se střelným prachem a zbraněmi, do konce roku 1776 byla ale většina střelného prachu pro potřeby armády (více jak 1000 tun !) dovezena ze zahraničí, převážně z Francie.
Podzim roku 1775 zastihl Brity pod tlakem na všech frontách. Boston zůstaval v obležení, kolonisté se ale zmocnili pevností v Crown Point a Ticonderoze, čímž ohrozili kanadské oblasti měst Montreal a Quebec. Těžká děla z Ticonderogy byla převezena k Bostonu a počátkem března 1776 byly Majorem Henry Knoxem umístěny na Dorcester Heights. Přes dorazivší posily byla britská situace v Bostonu neudržitelná, britská posádka se ocitla v dostřelu děl kolonistů a bylo vydáno rozhodnutí Boston vyklidit. 17.3.1776 Britové město po moři opustili a přesunuli se do Halifaxu v Novém Skotsku. Washington pak přesunul většinu své Kontinentální armády k obraně New Yorku.

Quebec

Během dlouhého obléhání Bostonu hledal Kongres další místa, kde by mohli kolonisté převzít iniciativu a pozval kanadské Francouze, aby se připojili k odboji kolonistů proti britské vládě jako 14. kolonie. Ti to ale odmítli, a tak se Kongres rozhodl svrhnout britskou vládu v Quebecu silou. V září 1775 vyrazil brigádní generál Richard Montgomery na sever z pevnosti Ticonderoga a 13.11.1775 se 1700 muži dobyl Montreal. Generál Guy Carleton, guvernér Kanady, uprchl do Quebecu. Druhá výprava, vedená plukovníkem Benedictem Arnoldem nebyla tak úspěšná, mnoho mužů po cestě podlehlo nemocem, zejména neštovicím, a tak když Arnold dorazil počátkem listopadu 1775 k městu Quebec, z jeho 1100 mužů, se kterými se na cestu vydával, zbývalo sotva 600. Zdecimovaná armáda neměla šanci na úspěch, a když se 31.12.1775 pokusila město dobýt, byla Carletonem v čele britských jednotek odražena. Zbytky armády zůstaly u Quebecu do jara 1776, pak se ztáhly zpět. Obnovený pokus o obsazení Quebecu ztroskotal u Trois-Rivičres 8.6.1776, Carleton pak zaháj protiofenzívu a v říjnu 1776 v bitvě u Valcour Island porazil Arnolda, který se stáhl zpět do pevnosti Ticonderoga, kdě invaze do Kanady před rokem začala. Z vojenského hlediska bylo toto tažení pohromou, ale ze strategického hlediska vázal Arnold britské jednotky a oddálil tak připravovanou britskou protiofenzívu až na rok 1777.

New York a New Jersey

Vraťme se ale do roku 1776. Britské jednotky se po ústupu z Bostonu zaměřily na oblast řeky Hudson a osu Kanada-New York, s cílem obsadit New York a oddělit tak Pensylvánii a jižní kolonie od New Yorku a Nové Anglie. Britové věřili, že se k nim přidají roayalisté z New Yorku a že říční systém usnadní zásobování jednotek. Nepřítelem jim bylo ale nejednotné velení a časové zpoždění příkazů z domovských britských ostrovů, trvalo to i dva měsíce, než příkazy dorazily do Ameriky. Howeho vyhladovělá armáda se dle rozkazu přesunula z Nového Skotska k New Yorku a vylodila se na Staten Island. Generál Washington rozdělil svých 20 tisíc vojáků mezi Manhattan a Staten Island, a zatímco se červenci 1776 britská armáda připravovala na boj, přečetl Washington svým vojákům nově schválenou Deklaraci nezávislosti. Již nebylo cesty zpět.
Odskočme si tedy na chvíli ze Staten Islandu, kde se schyluje ke krvavému boji, do Philadelphie a podívejme se, jak vznikal jeden z nejdůležitějších dokumentů v historii USA, a proč se vlastně slaví 4. červenec jako Den nezávislosti.

Deklarace nezávislosti

Tak jak narůstaly rozpory mezi americkými koloniemi a britským impériem, rostla síla samostatné politické reprezentace na americkém kontinentě - každá z kolonií měla svou vlastní stínovou vládu, a tyto vlády spojoval Kontinentální kongres. Po vypuknutí bojů v dubnu 1775 převzaly tyto stínové vlády kontrolu nad jednotlivými koloniemi a vytlačily britské úředníky. V červnu 1776 byla ustavena komise z druhého Kontinentálního kongresu, v níž figurovali John Adams, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Robert R. Livingston a Roger Sherman, jejím cílem bylo vytvořit patřičnou deklaraci. Bylo rozhodnuto, že deklaraci připraví T. Jefferson, který tak také učinil a svůj návrh předložil Fraklinovi a Adamsovi. Franklin sám udělal na 48 změn v původním návrhu, navzdory vůli Jeffersona byla vypuštěna pasáž odsuzující otrokářství (Jefferson, ačkoliv sám vlastník otroků, se s tímto až do konce života nesmířil). Jefferson pak připravil přepracovanou verzi a ta byla přednesena Kontinentálnímu kongresu 28.6.1776. Vyhlášení nezávislosti bylo přeloženo na 2.7.1776 a 4.7.1776 Kongres návrh schválil a poslal do tisku. Dokument zmiňuje provinění britského krále a britské vlády proti koloniím a zdůvodňuje tak povinnost každého takto utiskovaného národa zbavit se tyranské vlády. 13 amerických kolonií vyhlásilo nezávislost na britském impériu, ale zatím se nejednalo o sjednocený národ, o to se zasloužily až roky následující.

John Hancock jako předseda Kongresu podepsal novou deklaraci jako jediný a ta byla poslána do tiskárny Johna Dunlapa. Během noci bylo vyrobeno 150-200 kopií, jednu z nich pak George Washington 9.7.1776 přečetl svým vojákům. Do Londýna dorazila kopie 9.8.1776. 19.7.1776 byla na žádost Kongresu připravena další kopie, kterou měl podepsat každý člen Kongresu, většina delegátů podepsala 2.8.1776 v geografickém pořadí svých kolonií, od severu k jihu, někteří nepřítomní delegáti pak podepsali později, jen dva delegáti za New York nepodepsali nikdy. 18.1.1777 vydal Kongres příkaz k většímu rozšíření deklarace mezi lidi, 6-8.7.1776 vyšel první překlad deklarace do němčiny. Text deklarace v angličtině si můžete přečíst zde. Na památku dne, kdy Kongres přijal tuto deklaraci, se v USA slaví 4. červenec jako Den nezávislosti. Ačkoliv to není uplně přesné, Leeova deklarace obsahovala prohlášení o nezávislosti již 2.7.1776, jsou tento den a deklarace uznávány za první kroky k vzniku USA. Než se ale zrodily Spojené státy americké, musela být ještě mnohokrát prolita krev amerických kolonistů. Vraťme se tedy k jejich boji o New York.

New York je ztracen

27.8.1776, posílen vyloděním celkem 22 tisíc vojáků na Staten Islandu, zahájil Howe ofenzívu a vytlačil kolonisty k Brooklynským výšinám v největší bitvě války za nezávislost. Howe se pokusil obklíčit opevnění, ale Washingtonovi se podařilo stáhnout svou armádu k Manhattanu. 15.9.1776 se vylodilo na 15 tisíc britských vojáků na dolním Manhattanu a rychle obsadili New York City. Kolonisté se stáhli k Harlemu, kde i další den pokračovaly boje, kolonisté se ale udrželi. Howe se pokusil obklíčit kolonisty během října, ale ti se opět stáhli, a 28.10.1776 došlo k bitvě na White Plains. Washington se opět stáhl, Howe se vrátil na Manhattan a v polovině listopadu dobyl Fort Washington. Při pádu pevnosti bylo zajato na 2000 vojáků, další tisícovka byla zajata v bitvě na Long Islandu. Tyto vojáky čekal těžký úděl na britských vězenských lodích - zde zemřelo více vojáků a námořníků, než ve všech bitvách americké války za nezávislost dohromady !
Generál Lord Cornwallis pokračoval v pronásledování Koloniální armády v New Jersey, až se Washington se svými muži na počátku 1776 stáhl za řeku Delaware do Pensylvánie. Howe věřil, že ím se pro tento rok vojenské operace skončily - britové sice promarnili několik šancí rozdrtit oslabenou armádu kolonistů, ale způsobili jí těžké ztráty - více jak 5000 mužů bylo zabito nebo zajato. Vyhlídky George Washingtona a jeho mužů nebyly růžové. Sotva nějakých 5000 mužů bylo schopno boje, a to se mělo stenčit na 1400, až na konci roku vyprší vojákům služba v v armádě. Kongres opustil Philadelphii, ale partyzánské hnutí na venkově a odpor vůči Britům dále sílil.
Ještě než se do zimního tábora v Morristownu v New Jersey odebral i Washington a jeho armáda, podařilo se jim nepozorovaně překročit Delaware 24.12.1776 a v bitvě u Trenton 26.12.1776 zajali na tisíc britských vojáků. Cornwallis chtěl Trenton znovu dobýt, byl ale Washingtonem vymanévrován a ten úspěšně napadl britský zadní voj u Princentonu 3.1.1777. Teprve pak se Washington stáhl do zimního tábora, morálka vojáků kolonií byla výrazně posílena, navíc britské jednotky byly i nadále napadány kolonisty z New Jersey a nakonec byly donuceny stáhnout se do svých táborů kolem New Yorku.
Zde, v zimě na počátku roku 1777 opustíme George Washingtona a jeho armádu i Brity v New Yorku. Válka ještě ani zdaleka nekončí. Pro vzbouřené kolonisty to nevypadá dobře, ale co nás čeká v dalším díle ?
Pád Philadelphie
Pád Ticonderogy
Pohroma u Saratogy
Francie uznává USA
Španělsko a Francie vstupují do války
Boje na jihu
Cornwallis se vzdáva v Yorktownu
Mír
Autor: Radek Havelka
Zdroj: www.valka.cz ...... fakt dobrý článok ..........

Caesar vs. Vercingetorix

19. března 2008 v 21:19 | Odborník |  Videá
Je jediná smola, že tento dokument nie je na you tube aj po česky. Ja som ho videl po česky na kanáli Viasat History..........mimochodom skvelí kanál až na to, že by tam už mohli dávať aj nové dokumenty, ale koniec koncov myslim že na každom satelitnom kanáli opakujú programy :-D. no nevadí. Neviem či sa to niekomu bude chcieť pozerať keď je to v Angličtine, ale je to dobrý dokument.
1. časť
2. časť
3. časť
4. časť
5. časť